Změna paradigmat v implantologii: Bezlaloková implantologie

Zavádění implantátů prostřednictvím konvenčních chirurgických technik (ve dvou fázích) je ve většině případů poměrně invazivní procedurou. Zahrnuje odklopení mukoperiosteálního laloku a zavedení implantátu do místa osteotomie (Adel 1985). Proti výhodám ve smyslu dobré viditelnosti v oblasti zavádění a možnosti napravit defekty kolem implantátů stojí hlavní nevýhoda, a to výsledný úbytek kosti. Ten je dán přerušením přívodu krve do periostea (Kleinheinz 2005).

Bezlalokové procedury byly vyvinuty jako atraumatický přístup, který umožňuje dobrou míru zachování stávajících tvrdých a měkkých tkání (Kan 2000, Lee 2008). Předpokládá se, že omezené chirurgické trauma minimalizuje krvácení v době zákroku a pooperační komplikace, jako je otok a bolest (Stoll 2011). To vede k většímu pooperačnímu komfortu a rychlejšímu zhojení oblasti zákroku. Kromě toho minimalizuje množství zjizvených tkání, především tehdy, použije-li se spolu s transgingiválním přístupem.

Sliby ze strany dentálních výrobců, že sofistikované systémy pro plánování implantačního zákroku jsou univerzálním zázrakem vedoucím k efektivitě a bránou k úspěchu při použití bezlalokových procedur, jsou těžko pochopitelné. Zákrok „naslepo" při bezlalokové technice vyžaduje hluboké chirurgické zkušenosti a důkladné naplánování, zejména pak u techniky použití tkáňového razníku. Podstatnou výhodou při zahájení používání bezlalokové techniky je proto tradiční komplexní chirurgické vzdělání.

V případě pečlivého výběru případů je možné zavedení implantátu bezlalokovou technikou z volné ruky a vede k dobrým výsledkům.