V další fázi byl normálně viskózní hybridní kompozit, stabilní vůči abrazi a vhodný pro laterální zuby, předehřát ve vodní lázni, aby se dočasně snížila jeho viskozita. Byly použity kompule kvůli možnosti přímé intraorální aplikace tlakem do dutiny mezi dlahou a vlastním zubem. Dostatečný počet kompulí zabalených ve vodotěsném sáčku byl vložen do ohřívací lázně. Po dostatečném temperování byly kompule co nejrychleji nasazeny intraorálně na bukální vtokové perforace dostavbové dlahy a jejich obsah byl tlakem vstříknut do připravené dutiny, dokud na orální straně dlahy odvzdušňovacím otvorem nevytékal přebytek kompozitního materiálu (obr. 23). Během vstřikování zahřátého kompozitu do dutiny musí asistence dlahu na jejím meziálním i distálním konci dobře zafixovat, aby se tlakem vstřikovaného materiálu nepohnula a nevznikaly tak nepřesnosti. Zároveň je nutno dávat pozor na to, aby byl celý objem dutiny každé jednotlivé dlahy, který podle velikosti objemu může pojmout í více kompozitních kompulí, vyplněn co možná nejrychleji. To se podaří při zapojení druhé asistující osoby, která rychle bezprostředně po sobě nacvakává do aplikačních pistolí nahřáté kompozitní kompule, aby se tak kompozitní masy dostaly do prostoru pod dlahou ještě v nahřátém stavu a tam se bez bublin spojily s již aplikovaným materiálem. Tím vznikají v každém původně dutém prostoru spojené kompozitní segmenty. Nahřátý kompozit pak okamžitě kondukcí velmi rychle chladne po kontaktu s rekonstrukcemi, resp. zuby, které jsou zahřáté pouze na tělesnou teplotu, a během několika málo sekund tak získává svoji původní vysoce viskózní konzistenci (obr. 23). Tento postup odpovídá v průmyslu široce rozšířené injekční metodě při výrobě a zpracování plastů, při které se plastický materiál tlakem vstříkne do tvarovací formy (dutiny) a po vychladnutí či polymerační reakci získává zpět své pevné skupenství (Hornbogen a kol. 2012). Díky vysoké tepelné kapacitě rekonstrukcí, resp. zubů, relativně nízkému množství aplikovaného nahřátého kompozitu a možnosti rychlého odvodu přebytečného tepla do dutiny ústní neexistuje u použití této techniky zpravidla žádné riziko termického poškození pulpy zasažených zubů. Tento postup by měl být samozřejmě u zubů s kavitami blízkými pulpě upraven tak, aby se tyto hluboké oblasti nejprve překryly vrstvou konvenčně aplikovaného kompozitu.

Po vytvrzení první dostavěné okluzní oblasti dostatečně výkonnou polymerační lampou byla dostavbová dlaha rozříznuta skalpelem a vyjmuta z úst. Výsledkem bylo perfektní přenesení anatomických struktur wax-upu do intraorálního okluzního segmentu z kompozitu (obr. 24). Po odbroušení bukálních a orálních přebytků ze vtokových a odvzdušňovacích kanálů byla nasazena druhá dlaha, rovněž rozdělená ve frontě na dvě poloviny, poté byl koncový dostavovaný molár nejprve silikatizován, silanizován a potřen adhezivem (obr. 25). Opora této šablony se odehrávala přímo na anteriorněji stojících zubech, dostavěných v předchozí fázi. Dostavba koncového moláru byla provedena stejnou, výše popsanou metodou (obr. 26). Analogicky proběhla ve dvou krocích i dostavba druhé poloviny čelisti (obr. 27). Dostavbou všech laterálních zubů v dolní čelisti bylo dočasné zvýšení skusu již z větší části dokončeno (obr. 28).

Pomocí třetí dostavbové dlahy (dlaha 3) (obr. 29) byly u dolních zubů po naleptání zubních struktur kyselinou fosforečnou a po následné adhezivní přípravě dostavěny jejich incizální části (obr. 30). Po opracování a vyleštění všech dostaveb (obr. 31 a 32) byla znovu překontrolována statická i dynamická okluze; výsledek dobře odpovídal vzoru okluzních kontaktů nastavenému na wax-upu (obr. 33).