Jaké kurzy nebo školení bys absolventům doporučovala navštívit?
Tato otázka padne na každém studentském kongresu. Mnohem důležitější než chodit na školení a kurzy je najít si osobního mentora. Jinak na začátku jsou fajn jakákoliv školení. Po získání určitých zkušeností je člověk vybíravější a také ho to začíná lákat určitým směrem. Pomůže i dobrá literatura, ze které lze čerpat mnoho pro praxi užitečných informací a tipů.

Jak oslovit doktora za účelem stáže?
Buďte přímý a konkrétní. Pište e-mail konkrétní osobě s co nejjasnější představou – od kdy do kdy byste chtěli stáž absolvovat, kde studujete, s jakými zkušenostmi přicházíte a proč se obracíte právě na konkrétní pracoviště či člověka. Větší kliniky mají své personalisty, kteří jsou vždy velmi nápomocní. Může pomoci i dobře zpracovaný motivační dopis.

Co pro tebe bylo podstatné při výběru stáže?
Zpočátku jsem chodila, jak jsem již zmiňovala, k zubním lékařům, které jsem znala, nebo jsem k nim chodila jako pacient. Později už jsem sledovala zaměření a reference daných pracovišť. Mnoho lékařů prezentuje své klinické případy na sociálních sítích a často jsou to případy, které jsem neměla možnost vidět ve škole – tak jsem se šla podívat přímo ke zdroji.

Stáž v Petramedu se ti tedy musela líbit, když jsi tam po ukončení studia zůstala pracovat?
Stáž v Petramedu byla pro mě stáží, kterou jsem do té doby nezažila. Na velké klinice jako Petramed jsem byla poprvé. Vidět tolik lidí, kde má každý svoji práci, ale zároveň pracují spolu jako kolektiv, bylo super. Velmi mě také oslovil přístup lékařů k pacientům, ale i k nám studentům. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem v plném provozu navíc a jen „podpírám zeď“. Velké plus byly workshopy každé odpoledne s jiným tématem. Tím, že nás tam bylo málo, každý měl prostor pro otázku a praktickou zkušenost.

Bylo něco, co ti při stážích na klinikách chybělo? Co bys ocenila, aby bylo lepší?
Většinou to byl čas doktora a lidský přístup. A samozřejmě praxe. Ve většině klinik a ordinací nás k pacientům nepustí. Rozumím, proč tomu tak je, ale praktické ošetřování pacientů by stážisté nejvíce ocenili.

Jak reagovali pacienti na tvou přítomnost v ordinaci?
Špatnou zkušenost s pacienty nemám. Mnozí z nich dokonce ocenili naši snahu o vzdělávání se. Někteří pacienti byli dokonce rádi, že mají kolem sebe více „doktorů“.

Zažila jsi i nějaké kritické či nepříjemné situace, kdy sis řekla: „I tohle mě bude v praxi čekat?!“?
Na základě zkušenosti z jedné ordinace, kde lékař řešil veškeré provozní záležitosti, byla pro mě odstrašující představa, že hned po škole bez větších zkušeností budu sama vést veškerou agendu, účetnictví a sklad. I proto jsem se rozhodla pro větší kliniku, kde jsou lidé, kteří s tím mají zkušenosti a já se mohu věnovat pacientům.

Máš nějakou milou historku nebo zkušenost, se kterou by ses ráda podělila?
Někdy je pro rodiče dětských pacientů náročné zpracovat vlastní pocity, když jim lékař sdělí stav zoubků jejich dítěte. Mnozí si při tom uvědomí, že za to mohou právě oni a neubrání se emocím či slzám. Je to výzva, vypořádat se nejen s dítětem v křesle, ale také s emotivním rodičem. 

Je důležité, aby rodič svou nervozitou nezhoršoval situaci. Slova jako „injekce“, „bolest“, „anestezie“ nebo „trhání“ by měla být tabu. Neměl by je používat během ošetření ani rodič. Jeho role je zejména v tom, vytvářet podporu pro dítě, neboť právě on je jeho jediná jistota.

Pokud bys měla informace a zkušenosti ze stáží ještě před tím, než bys šla studovat, co bys řekla svému mladšímu já?
Každá zkušenost mě posunula tam, kde teď jsem. Určitě bych ale více vyhledávala stáže a workshopy zaměřené právě na studenty.

Je něco, na co by ses při zpětném pohledu během studia zaměřila více?
Možná bych se soustředila na jednu kliniku nebo ordinaci, kde by mě lékař znal od začátku a mohl mě vést nějakou cestou. Případně mě pustil k pacientům po získání důvěry. Na druhé straně jsem ráda, že jsem měla možnost vidět fungování více ordinací a z toho si utvořit představu o tom, co očekávám a zda jsem ztotožněna s fungováním daného lékaře.

Rozhodla ses pro práci s dětskými pacienty. Co tě k tomu vedlo?
Na sociálních sítích jsem zaznamenala konkrétní lékaře, kteří pracují s dětmi. Velmi se mi líbil jejich přístup. Nebrali dítě jako postrach, ale jako pacienta, ke kterému je třeba si najít tu správnou cestu. Také mi prevence přijde nejdůležitější – rodiče mají často mylné nebo takřka nulové informace, přičemž mnohdy je stačí jen správně a včas informovat.

Dětští pacienti jsou nároční na spolupráci v křesle. Odpozorovala jsi nějaké tipy a triky, které pomohou malým pacientům lépe zvládnout ošetření? Případně máš už nějaké vlastní, které ti fungují a ráda by ses o ně podělila?
Každý pedostomatolog, u kterého jsem byla, měl své triky a vlastní přístup k dětem. Základem vždy bylo získat důvěru dítěte. Tím, že každé dítě je jiné, je mnohdy potřeba improvizovat. Sama stále nabírám zkušenosti, takže vlastní nové ověřené triky ještě nemám. 

Velkým „ice-breakerem“ jsou osobní informace o dítěti: Při vstupu do ordinace se ho zeptáte, jak se má jeho domácí mazlíček (jmenovitě), co dostalo pod stromeček, jak se má bratříček/sestřička apod. Milí „zubatí“ plyšáci jsou také velkými pomocníky. Pokud je to možné, není třeba se bát ani zapojení dítěte do procesu ošetření. Například můžete nechat dítě, aby si vyzkoušelo napouštění vody do kelímku. 

Důležité je samozřejmě také zvolit individuální přístup k rodičům dětského pacienta.

Je kromě pedostomatologie nějaká oblast nebo specializace, která tě zajímá o něco víc, než ty ostatní?
Mojí jedinou preferencí je nyní pedostomatologie. Možná, že když mě dítě pokouše, tak se začnu ohlížet po něčem klidnějším :-).

Redakce StomaTeamu: Děkujeme MDDr. Kateřině Kmeťové a klinice Petramed, za výše uvedený článek. Případné dotazy k tématu prosím směřujte přímo na kliniku Petramed.