Možnosti ošetření bezzubého oblouku

Spektrum protetických modalit vyvinutých od začátku příchodu nitrokostních implantátů na trh sahá od velmi jednoduchých po neuvěřitelně komplexní. V běžné praxi pak začaly metody vynikající svou reprodukovatelností a časovou nenáročností dominovat nad komplexními řešeními. Obvykle je dle finančních možností pacientům nabízena náhrada kotvená na implantátech či hybridní náhrada. I když jsou obě řešení poměrně úspěšná, mají své nedostatky.
 
Hybridní náhrada
Hybridní náhradu lze popsat jako protetické řešení, které pokrývá měkké tkáně a je jimi drženo a zároveň je stabilita náhrady podpořena zubním implantátem. Toto řešení je tedy chápáno jako implantátem podpořené, spíše než implantátem nesené. V bezzubé dolní čelisti je běžné zavedení dvou až tří implantátů s důrazem na vytvoření většího anteroposteriorního (AP) rozměru. Pokud jsou do malého prostoru (v rámci AP vztahu) natěsnány více jak dva implantáty, náhrada se nemůže volně pohybovat kolem jediné rotační osy a může dojít k jejímu uvolnění.
Vytvořením rotačního bodu na zadních pilířích bude náhrada při funkci rotovat, což vyústí v uvolnění protézy a předčasné opotřebení retenčních prvků. Navýšení počtu implantátů tedy nemusí nutně přinést lineární zvýšení retence a stability. Dokonce opak může být pravdou. Jelikož je náhrada držena samotnou mandibulou, resorpce podpůrných tkání povede k pohybu náhrady při funkci a k jejímu vypadnutí. K zajištění optimálního stavu si pak musí být zubní lékař spolu s pacientem dobře vědom potřeby pravidelné rebaze náhrady.
Doporučeno je tedy zavedení dvou implantátů do frontálního úseku mandibuly tak, abychom získali pouze jednu osu rotace. Tyto implantáty by taktéž měly být postaveny tak, aby se v budoucnu daly zavést i další, pokud by se pacient rozhodl pro jiné na implantátech založené řešení.
 
Implantáty nesená náhrada
Implantáty nesená náhrada je plně kotvena implantáty a není tedy ovlivněna resorpcí alveolárních hřebenů. Získala na popularitě díky tomu, že technicky náročné zlaté konstrukce byly nahrazeny CAD/CAM titanovými konstrukcemi, a také díky úspěchu šikmo zavedených implantátů, které rozšiřují anteroposteriorní rozměr mezi pilíři. Protože má řešení kovovou konstrukci, lze za poslední pilíř v zadním úseku navrhnout do protézy volný člen, což prodlouží funkční oblouk.
Nicméně, estetické součásti tohoto řešení – jmenovitě umělé zuby a akrylová pryskyřice – jsou poměrně málo odolné materiály, původně určené k použití u částečné snímatelné a totální náhrady, kde je funkční zatížení podstatně menší. Pokud není mezi oblouky dostatek místa, je riziko ulomení či uvolnění umělých zubů či pryskyřičné báze vysoké, jelikož materiály budou přítomny v příliš malé tloušťce na to, aby odolaly působícím silám ve funkci, zejména pak v parafunkci.
Bohužel tento jev sledujeme čím dál častěji, hlavně u ošetření maxily fixní náhradou. Nevhodně umístěné otvory pro přístup šroubu u šroubované náhrady mohou ještě více oslabit umělé zuby. Oprava zlomeného či ztraceného zubu obnáší sejmutí fixní náhrady a její úpravu v zubní laboratoři. Zubní lékař musí být připraven sundat konstrukci a po opravě ji opět nasadit. Pacient zároveň musí přijmout fakt, že než zubní technik problém odstraní, bude jistou dobu bez zubů. Pokusy předejít zlomením konstrukcí navýšením tloušťky pryskyřice jsou limitovány dostupným místem. Pokud se setkáme s nedostatečným prostorem, korekce pomocí ztluštění materiálu nemůže být provedena. Spíše bude potřeba zvolit jiný, pravděpodobně dražší, typ ošetření. Dále, pokud jsou náhrady v horní čelisti, může nastat konflikt při snaze vylepšit estetický a fonetický výsledek uložením okraje náhrady před hranici alveolárního hřebene, což navíc ztěžuje podmínky i pro ústní hygienu.