Kromě optimalizované konstrukce, která přesně reflektuje mechanické namáhání dílu a možnosti použitého materiálu, je velmi důležitá kvalita povrchu. Tento parametr má přímý vliv na životnost dílu a jeho funkčnost. Hrubý povrch může být po čase zdrojem trhlin, pokud je díl dynamicky namáhán, lopatky turbín musí být leštěné i proto, aby proudění plynu v turbíně fungovalo dokonale a bez zvýšeného odporu a zahřívání dílů. Čím hladší je povrch, tím vyšší je korozní odolnost. Jenže vyleštit tvarově složité díly může být poměrně náročné. Pokud se zvolí standardní postup mechanického broušení a následného leštění, je výrobní zařízení poměrně složité, náročné na seřizování a ve výsledku drahé. Nehledě na to, že dochází k úběru materiálu při vyhlazování povrchu a tím se zeslabuje konstrukce. Broušení i leštění je nerovnoměrné.

Díly je možno po předchozím jemném obroušení leštit také elektrochemickým způsobem, kdy je celý díl ponořen do elektrolytické lázně a průchodem elektrického proudu je jeho povrch rozpouštěn, čímž dochází k vyrovnávání nerovností. Takové elektrochemické leštění je ale nevýhodné proto, že nekompromisně odplaví materiál i na místech, která jsou tvarově citlivá, otupí hrany, zakulatí ostré přechody apod. Výrobek je potom jako „ocucaný bonbón“. Chemikálie, které tvoří galvanický roztok jsou vesměs jedovaté.