StomaTeam > Články > Technologie > Digitální dentální fotografie – III. část

Digitální dentální fotografie – III. část

28. 11. 2017 | Peter Gordon

Další pokračování průvodce fotografování pro účely dentálních odborníků (II. část – StomaTeam 5/2017) – nyní zaměřené na význam clony a hloubky ostrosti a na fotografování s bleskem.

Pochopení významu hloubky ostrosti je základním aspektem fotografování, ale zvláště důležité je pro klinickou fotografii, kde jsou trvalým požadavkem reprodukovatelné snímky. Zjednodušeně řečeno je hloubka ostrosti prostor před a za skutečným bodem zaostření, ve kterém je fotografovaný objekt ještě přijatelně ostrý. Ve vztahu k přiblíženým klinickým snímkům se tato vzdálenost měří v milimetrech. V praxi to vyžaduje použití vysoké clony – jako je například f22 pro všechny intraorální fotografie. Obrázky 1a, b demonstrují, jak clonové číslo ovlivňuje, co bude na snímku ostré. Obr. 1a byl pořízen za použití nízké clony (f4 – malá hloubka ostrosti) a obr. 1b za použití vysoké clony (f22 – velká hloubka ostrosti).

Zaostření
Od bodu zaostření (ohniskové roviny) se odvíjí tzv. hloubka ostrosti, což je pole, ve kterém se pozorovateli jeví snímek dostatečně ostrý v určité jeho hloubce (optické trojrozměrnosti „plochého“ snímku). Toto pole ostrosti není rozděleno rovinou zaostření přesně „napůl“, obvykle se udává, že hloubka ostrosti je rozložena na 1/3 před a 2/3 za ohniskovou rovinou, tzn. místem na které jste zaostřili (obr. 2).
Obrázky 3a–c ukazují, jak výše uvedené funguje v praxi. Na obr. 3a jsou v bodě zaostření střední řezáky a snímek vykazuje malou hloubku ostrosti – tzn., že zubní oblouk je ostrý jen v jeho malé části. Posunutím bodu zaostření dozadu (obr. 3b) na oblast špičáku či 1. premoláru dosáhneme přijatelné hloubky ostrosti u větší části zubního oblouku (obr. 3c).
Při použití automatického ostření není nejvhodnější režim automatické volby ostřícího bodu, protože si fotoaparát „vybere“ spíše střední řezáky a velkou většinu zbytku úst nechá potencionálně nezaostřenou. Tomuto lze předejít vhodnou volbou ostřícího bodu, nejlépe v oblasti špičáků. Také lze použít volbu zcela manuálního ostření, kdy obsluha může stisknout spoušť při zaostření na špičáky/premoláry a zachytit tak celou kompozici v hloubce ostrosti.

Hloubka ostrosti
Kromě dalších faktorů, například ohniskové vzdálenosti objektivu, je hloubka ostrosti závislá na zvolené cloně a ta se, jak již bylo zmíněno, měří u přiblížených fotografií na milimetry. Clona odkazuje na velikost otvoru mezi objektivem a snímačem, a řídí tedy množství dopadajícího světla. Obrázek 4 ukazuje, jak se otvory v cloně postupně zvětšují. Přestože se clonová čísla zdají nesouvisející, každý otvor je dvakrát větší než otvor předchozí.

Expozice
Při fotografování bez blesku je správná expozice kombinací správné rychlosti závěrky, clony a ISO. Pokud jde o rychlosti závěrky, je každá opět poloviční (nebo dvojnásobná) než předchozí. Je-li tedy podle výše uvedeného schématu expozice správná při 1/60 s při cloně f4, množství světla dopadajícího na snímač je stejné jako při 1/125 při cloně f 2.8, nebo 1/30 při cloně f5.6.

Fotografování s bleskem
V případě použití blesku u klinické fotografie je důležitá volba správného blesku. V současné době máme na trhu k dispozici dva druhy makro blesků určených pro fotografování z malé vzdálenosti.
Prvním zástupcem makro blesků je blesk kruhový. Jeho použití je univerzální a hodí se jak na pořizování snímků ve frontálním úseku, tak i úseku distálním. Jeho nevýhodou je větší míra odlesků na povrchu fotografovaných zubů (obr. 5).
Druhým zástupcem ve skupině makro blesků jsou tzv. postranní blesky. Jedná se o soustavu dvou blesků připevněných ze stran objektivu. Výhodou při jejich použití je menší míra odlesků na povrchu zubů a zejména při použití difuzérů a bouncerů, a proto se hodí k fotografování frontálních zubů, kdy je zapotřebí zachycení povrchové struktury zubů. Difuzéry a bouncery slouží ke zjemnění světla. Naopak se nehodí k pořizování snímků v postranním úseku chrupu, kdy není možnost fotografovanou oblast zcela nasvítit z důvodu přítomnosti pacientovy tváře (obr. 6).

Oba typy blesků jsou vybaveny jak vysokorychlostní synchronizací s fotoaparátem, tak i manuálním režimem. Při pořizování snímků v ústech pacienta je používán automatický režim blesku ETTL, kdy je blesk automaticky nastaven fotoaparátem. Není tedy problémem použití blesků i při použití vysokých clonových čísel, používaných v dentální fotografii.
Podle názoru autora je nejdůležitější volbou režim fotoaparátu. Zvolením manuálního režimu fotoaparátu a automatického režimu blesku má obsluha kontrolu jak nad hloubkou ostrosti, tak i nad rychlostí závěrky a nedochází k příliš dlouhým expozičním časům, jako je tomu při zvolení režimu fotoaparátu „priorita clony“.
Aktualizace textu a použité fotografie: Kateřina Marková.

Publikováno: StomaTeam 6/2017