Přirozené zuby vs. implantáty v léčebném protokolu
Smyslem tohoto článku je poskytnout čtenáři možné aspekty ke zvážení při stanovování vhodnosti dentálních implantátů v léčebném protokolu. Zuby jsou důležitou součástí lidského těla zodpovědnou za různé funkce, jakými jsou žvýkání a fonace. Neméně důležitá je jejich funkce v udržení přijatelné obličejové estetiky. Ztráta chrupu je tedy devastující životní událost, která má pro pacienta významné psychologické vedlejší efekty. Proto by extrakce zubů měly být zvažovány až jako poslední léčebná možnost (John et al., 2007).
Dentální komunita vždy soustředila své snahy při řešení parodontálních, pulpálních, traumatických nebo kariézních patologií na zachování a v případě potřeby na obnovu přirozených zubů. Když všechny snahy o konzervativní opravu těchto patologií selžou a extrakce zubu je nevyhnutelná, měla by být zvážena vhodná náhrada zubu pro co nejlepší obnovu ztracené funkce a estetiky.
V případě ztráty jednoho nebo několika zubů se s úspěchem uplatňuje fixní protetika. Nízký výskyt komplikací a vysoká životnost klasických můstků byla potvrzována v literatuře, ať už po dobu prvních 5 let jejich funkce, tak až k 20letým funkčním periodám (Svanborg et al., 2013).
Další alternativou, především v případech rozsáhlejších mezer, jsou částečné snímatelné náhrady (ČSN), které také dokáží zlepšit vzhled a žvýkání, zabránit nežádoucím posunům zubů a zlepšit okluzální zatížení (Davenport et al., 2000; Shugars et al., 1998). V případě, že jsou ČSN doplněny zuby s onemocněním parodontu, je životnost těchto zubů kratší než v případě bez zatížení ČSN nebo při doplnění fixní protetikou (Aquillino et al., 2001; Yamazaki et al., 2013).
Celkové náhrady, které se spoléhají na objem zbytkového alveolárního hřebene a slizniční retenci, byly používány po dlouhá léta jako standardní protetické řešení v případech kompletní ztráty chrupu. Řešení bylo provázeno vysokou spokojeností pacientů, především v horní čelisti (Larking et al., 2004). Avšak mnoho pacientů nebylo a není spokojeno s celkovou náhradou v dolní čelisti kvůli její nízké retenci, zvýšené pohyblivosti a zhoršené žvýkací funkci (Feine et al., 2002).
Historický vývoj oseointegrovaných implantátů (Brånemark et al., 1997; Schroeder et al., 1981) přinesl odpověď na tento problém: první zubní implantáty byly využívány ke zlepšení retence celkových náhrad v dolní čelisti.
Dnes jsou náhrady kotvené pomocí implantátů často považovány za první volbu ve většině případů částečné či kompletní bezzubosti (Salvi et al., 2001). Široké přijetí implantace změnilo paradigmata v každodenní klinické praxi, kde je léčba vedoucí k zachování přirozených zubů často konfrontována s novými trendy v implantologickém průmyslu.
Buďte v obraze
Chcete mít pravidelný přehled o nových článcích na tomto webu, akcích a dalších novinkách? Přihlaste se k odběru newsletteru.
Odesláním souhlasíte s našimi zásadami zpracování osobních údajů.
Mezi lékaři existuje častá inklinace k přesvědčení, že extrakce zubů a jejich náhrada implantáty je lepší, než jejich záchrana konzervativními postupy s ohledem na živostnost a výskyt komplikací (Donos et al., 2012), avšak toto přesvědčení nemusí být vždy založeno na vědeckých důkazech.
Když lékař stane tváří v tvář problému, zda zachovat/obnovit poškozený zub nebo ho nahradit implantátem, jeho fi nální rozhodnutí by mělo být vedeno osobní zkušeností, dostupností technologie a lokálními faktory (parodontálními, endodontickými, konzervačními) (Tepper et al., 2003; Kao et al, 2006; Donos et al., 2012).
Předplaťte si StomaTeam ONLINE a získejte neomezený přístup ke kompletnímu obsahu StomaTeamu.
objednat předplatné8. 6. 2023 | Implantologie
Řada studií hovoří o schopnosti laserů se středně silným infračerveným...
6. 6. 2023 | Implantologie
Dvoudílné keramické implantáty se stále více stávají středem zájmu klinické...