Další alternativou, především v případech rozsáhlejších mezer, jsou částečné snímatelné náhrady (ČSN), které také dokáží zlepšit vzhled a žvýkání, zabránit nežádoucím posunům zubů a zlepšit okluzální zatížení (Davenport et al., 2000; Shugars et al., 1998). V případě, že jsou ČSN doplněny zuby s onemocněním parodontu, je životnost těchto zubů kratší než v případě bez zatížení ČSN nebo při doplnění fixní protetikou (Aquillino et al., 2001; Yamazaki et al., 2013).

Celkové náhrady, které se spoléhají na objem zbytkového alveolárního hřebene a slizniční retenci, byly používány po dlouhá léta jako standardní protetické řešení v případech kompletní ztráty chrupu. Řešení bylo provázeno vysokou spokojeností pacientů, především v horní čelisti (Larking et al., 2004). Avšak mnoho pacientů nebylo a není spokojeno s celkovou náhradou v dolní čelisti kvůli její nízké retenci, zvýšené pohyblivosti a zhoršené žvýkací funkci (Feine et al., 2002).

Historický vývoj oseointegrovaných implantátů (Brånemark et al., 1997; Schroeder et al., 1981) přinesl odpověď na tento problém: první zubní implantáty byly využívány ke zlepšení retence celkových náhrad v dolní čelisti.

Dnes jsou náhrady kotvené pomocí implantátů často považovány za první volbu ve většině případů částečné či kompletní bezzubosti (Salvi et al., 2001). Široké přijetí implantace změnilo paradigmata v každodenní klinické praxi, kde je léčba vedoucí k zachování přirozených zubů často konfrontována s novými trendy v implantologickém průmyslu.