Rehabilitace u pacienta se závažným onemocněním parodontu

V počátcích dentální implantologie existovala obava, zda pacienti s parodontálním onemocněním mohou mít dentální implantáty, nebo zda infekční patologie podobná té, která vzniká v okolí jejich zubů, by mohla postihnout i periimplantační tkáně; tato problematika byla značně diskutována [3, 4]. Za normálních podmínek je periimplantátová mikroflóra tvořena především grampozitivními koky a nepohyblivými bacily, a jen malým počtem gramnegativních anaerobních bakterií, což je podobné jako v případě mikroflóry zdravých zubů. U periimplantátové mukositidy je vyšší počet koků a pohyblivých bacilů podobně jako u gingivitidy, zatímco u periimplantitidy je vyšší počet gramnegativních, pohyblivých a anaerobních druhů (Porphyromonas gingivalis, Tannerella forsythia a Treponema denticola), které se vyskytují při parodontitidě. Nicméně některé mikroorganismy, jako je Staphylococcus aureus, Staphylococcus epidermidis a Candida spp., které obvykle nenacházíme u parodontitidy, byly identifikovány v oblastech periimplantitidy [3–8]. Proto existuje rozpor mezi oběma patologiemi z hlediska mikroorganismů, které je způsobují. Bylo také zjištěno, že zánětlivé reakce vzniklé u obou stavů jsou odlišné. U pokročilých lézí periimplantitidy se vyskytují infiltráty bohaté na T a B buňky a také na neutrofily a makrofágy ve vyšším počtu než u pokročilých parodontálních lézí, což naznačuje, že zánětlivá reakce u periimplantitidy je agresivnější [9–11].