Jednoduchá protetická řešení u složitých případů vedoucí k úspěšné hybridní náhradě
Zavedení dentálních implantátů pomocí chirurgických šablon umožňuje zubním lékařům a chirurgům rehabilitovat pacienta za respektování základních pravidel biomechaniky a estetiky chrupu.
Zavedení dentálních implantátů pomocí chirurgických šablon umožňuje zubním lékařům a chirurgům rehabilitovat pacienta za respektování základních pravidel biomechaniky a estetiky chrupu.
Není však vždy možné vhodně umístit fixtury nebo je umístit v takovém sklonu, v jakém bychom potřebovali, aniž bychom se museli uchýlit k chirurgickým technikám kostní augmentace, a to zejména u dlouhodobě bezzubých pacientů nebo u těch, u nichž došlo k výrazné funkční remodelaci alveolu vlivem snímatelné náhrady s oporou o sliznice.
V těchto případech má lékař na výběr: první možností je provést více či méně složité procedury rekonstrukce, druhou je zavést implantáty tam, kde je dostatek kvalitní kosti a využít dostupných protetických možností, které zajistí funkční a estetickou rehabilitaci i při proteticky nepříznivém umístění implantátu.
V článku se budeme věnovat zvláštnímu případu, u kterého jsme museli „upgradovat“ poměrně novou náhradu po zavedení implantátů, které bohužel umožňovalo umístění attachmentů jen ve velmi nepříznivé anatomické situaci.
Jednalo se o 60letou pacientku, nekuřačku dobrého celkového zdraví, která dlouhodobě nosila celkové snímatelné náhrady a nedávno dostala náhrady nové – obě byly dobře navrženy a konstruovány a po estetické stránce pacientkou dobře přijaty. Pacientka si však stěžovala na nestabilitu náhrad.
Pacientka se posléze rozhodla pro zavedení dvou implantátů, tedy pro operaci, kterou dosud odmítala podstoupit. Anatomické podmínky byly poněkud nepříznivé. Čelistní kost vykazovala značnou atrofii distálních oblastí a atrofii v interforaminální oblasti s komplikací třetí skeletální třídy (obr. 1).
V rámci chirurgické fáze ošetření jsme přistoupili k odklopení celého laloku a po úpravě hřebene jsme zavedli dva implantáty do malé oblasti, kde jsme našli dostatek kosti s dobrou tloušťkou, výškou a konzistencí.
Zvolili jsme dvoufázovou chirurgickou techniku se zanořením implantátů, aby byla zajištěna oseointegrace bez okluzálního traumatu. Po zhojení a odhalení implantátů, jakmile jsme umístili vhodné abutmenty, jsme vyhodnotili protetický prostor.
Vzhledem ke středovému hřebeni kosti byly implantáty ve výsledku zavedeny příliš vestibulárně, a to do té míry, že zasahovaly do vestibulárního okraje báze náhrady (obr. 2).
S ohledem na malou tloušťku, a tedy také potenciální křehkost okraje náhrady, jsme vyloučili její kotvení jednotlivými abutmenty, což by navíc vedlo k naprostému selhání estetiky (obr. 3).
Rozhodli jsme se proto pro vytvoření třmenu s UCLA abutmenty a litými nízkoprofilovými attachmenty Ot Equator, což jsme považovali za jediné možné řešení vzhledem k extrémně omezenému dostupnému prostoru (obr. 4, 5).
Buďte v obraze
Chcete mít pravidelný přehled o nových článcích na tomto webu, akcích a dalších novinkách? Přihlaste se k odběru newsletteru.
Odesláním souhlasíte s našimi zásadami zpracování osobních údajů.
Zaujala vás ukázka článku?
Celý článek můžete prostudovat v časopisu StomaTeam
Prohlédněte/stáhněte si celý časopis ve formátu PDF ❯18. 4. 2023 | Protetika
Rád bych se s vámi podělil o případ ze...
5. 4. 2023 | Protetika
Kazuistika: Pacient se dostavil na každoroční pravidelnou preventivní...
19. 5. 2023 | Protetika
Tento článek představuje účinný...