Studie digitálně zhotovených celkových snímatelných náhrad

Postup a použité materiály

Velmi mě zajímalo, čeho by bylo možno dosáhnout postupem, při němž by byla celá náhrada vytištěna jako jeden kus (zuby i báze dohromady), který by se následně dobarvil kompozitem. Pokud jde o estetiku, fotografie hovoří samy za sebe. Potup zhotovení 3D tiskem byl následující:

Po dokončení tisku na 3D tiskárně Asiga MAX UV z fotopolymeru Detax FREEPRINT^® temp (obr. 1, 2, 3) jsem nejprve odstranila podpory (obr. 4, 5). Vzhledem k tomu, že jsou tyto podpory velmi tenké, lze je snadno odlomit, přičemž po nich zbydou pouze malé drsné body. Po jejich odstranění jemným brouskem na pryskyřice jsem ve frontálním úseku přistoupila technikou cut-back k individualizaci náhrady v oblasti zubů (obr. 6) a k úpravě báze (dásní) bukálně i labiálně. Poté jsem zubní náhradu očistila, opískovala a upravené povrchy ošetřila vazebným prostředkem pro nanesení kompozitu (obr. 7a). Dále jsem pokračovala nanesením vnitřního probarvení zubů (obr. 7b) a poté sklovinné vrstvy kompozitu. Distální oblasti (které nebyly zredukovány pro nanesení sklovinného materiálu) jsem individualizovala nanesením barviv pouze na povrch fotopolymeru (obr. 8). Jakmile jsem byla spokojena s výsledným vzhledem zubů, pokračovala jsem s nanášením růžového kompozitu. Na „růžové estetice“ pracuji mnoho let a vždy se snažím své techniky zlepšovat, a tuto jsem se nedávno naučila na kurzu. Stejně jako u zubů, byly intenzivní barvy (zatékavé kompozity) naneseny přímo na bázi a poté překryty vrstvou kompozitu konzistence pasty přirozeně růžového odstínu (obr. 9–13). Před vytvrzením světlem jsem ještě provedla potřebné úpravy v krčkové oblasti a vytvořila povrchovou texturu – konečné úpravy dásní nevyžadovaly žádné broušení. Po úplném vytvrzení jsem kompozitní dostavbu ošetřila vrstvou laku (obr. 14–15). K individualizaci této náhrady jsem použila různé kompozitní materiály od společností Shottlander, Vita a AnaxDent. Glazura, kterou jsem použila, byla Optiglaze od GC.

Individualizací této náhrady jsem strávila zhruba 2,5 hodiny. Tuto dobu by bylo možno podstatně zkrátit, pokud bych nepoužila techniku cut-back a individualizovala náhradu barvivy pouze na povrchu, což by, jak věřím, i tak poskytlo upokojivý estetický výsledek.

Závěr

Takovýto postup má rozhodně potenciál pro úspěšnou výrobu celkových snímatelných náhrad z jednoho materiálu. Materiály v různých odstínech by mohly umožňovat různou míru individualizace, od základní v rámci co nejnižší, ekonomicky zajímavé ceny, až po špičkově individualizované lukrativní práce pro náročné pacienty. Bude zajímavé sledovat, jak se tyto výrobní technologie, potřebné materiály a techniky zhotovení budou dále vyvíjet.